Můžu skutečně v životě dělat, co chci já? Neporušuju vyhlášku???

Opovídám na dotaz z mé facebookové stánky https://www.facebook.com/sindykatayama :

Zajímalo by mě, jak to je s tím, že člověk může dělat to, co chce (živit se tím co chce) a nedělat to co od něj očekává společnost. Opravdu to je reálné?

Já říkám jednoznačné ANO! Nejen, že TO JE REÁLNÉ, ale také bych to každému vřele doporučila, pokud chce být v životě šťastný a spokojený. Je to asi nejjednodušší cesta k životnímu naplnění vůbec. A je dost složité, být v něčem, co opravdu chceme dělat, neúspěšnými.

Nevím, koho myslíte tou společností. Já osobně nevím o žádné společenské vyhlášce, která říká, co kdo má nebo nemá dělat. Anebo mám štěstí a proto si celý život dělám, co chci :-o !

Nevím o společenské vyhlášce, zato vím o soukromých vyhláškách. Anebo rodinných vyhláškách. Každý květen se například moje kancelář zaplní zoufalými vysokoškoláky, kteří mají poslední šanci obhájit úmorné studium, které je nebavilo a dělali ho jen KVŮLI RODIČŮM!!!!  Jak tristní. A teď stojí před otázkou, mám tuhle VŠ, ale nebaví mě to. Chtěl/a bych dělat…. ALE TO PŘECE NEJDE…..protože:

·        rodiče by byli zklamaní, tolik si na tom zakládali

·        co by si známí mysleli

·         co kdyby to nevyšlo a byl/a bych za blázna

·        Bylo úplně zbytečné trávit tolik let na té škole

Nebo se mi v kanceláři vyskytují rodiče, kteří zcela „NESOBECKY“ naplánovali svému dítěti život, postavili dvougenerační dům, aby tam mohlo bydlet, a naplánovali si, kolik budou mít vnoučat a co s nimi budou dělat a jak by to jejich dítě mělo žít. A když si to DRZÉ DÍTĚ, žije po svém, oni jsou CHUDÁCI!! Takový nevděk!! Co teď mají se svým životem dělat.

Chudák je spíš to dítě, které neví, má-li žít svoje štěstí nebo má žít aby dělalo šťastné své rodiče. A pokud bude žít své štěstí, tak jestli ho může žít bez pocitů viny.

Mám pocit, že mnoho lidí žije i v dospělém věku, kdy mají už i své děti v zajetí svých rodičů. Ještě ve 40 letech se děsí, co „tomu“ řekne máma!!!

Takže myslím, že to není o očekávání společnosti, ale o vnitřní síle a odvaze plnit OČEKÁVÁNÍ VLASTNÍ. A překročit hranice strachu, co si o mě pomyslí ostatní. A překročit hranice strachu, že někoho zklameme. A víře v to, že každý rodič, opravdový přítel a milující partner pochopil, že my  nežijeme abychom plnili jejich očekávání. Že my žijeme s nimi, ale ne kvůli nim.

 A že skutečný vztah není o tom někoho ochočit a zotročit aby dělal, co chci já, a žil podle mých plánů, ale radovat se z toho, že tvoří a naplňuje své sny a že já mohu plnit své a večer, když se doma sejdeme, máme vzájemnou radost a je to úžasné.

Hezky to vyjádřil pan Richard P. Feynman:

„ Nejsem povinen být takový, jaký bych podle nich měl být. Je to jejich omyl a ne moje selhání.“

A co vy? Jaké dodržujete vyhlášky ??

span style=