Za úpravu a gramatiku příspěvku zodpovídá autor

V současné době již známe fakt, že nově narozený člověk zdaleka není něčím, co John Locke nazval „TABULA RASA“. Nicméně dětská zkušenost se světem nebyla ještě zatížena množstvím informací. Proto jsem byl překvapen, když jsem mohl konfrontovat výsledek zkušeností práce mezi dětmi a dospělými. Přesvědčil jsem se, že rychlost odezvy u dětí byla - de facto – okamžitá.

Tento údiv byl na počátku mého rozhodnutí věnovat tuto práci tématu působení EFT na děti.

Konkrétně se jedná o čtyřletého chlapce, kterému nejsem rodičem - nýbrž příbuzným- a trávím s ním poměrně velké množství času. Při jedné z jeho návštěv v době, kdy u nás probíhala rekonstrukce domu, se setkal s první zkušeností s „vyťukáváním“.

Přes opakované výstrahy došlo k tomu, že spadl rukou na ostrý kus plechu a došlo k tržné ráně v palmární oblasti ruky. Velikost, hloubka a umístění této rány bylo takové, že jsem usoudil, že není potřebné provádět suturu zranění. Na bolest a krev (a následné vyčištění rány), zareagovalo dítě přirozeným, velmi silným hlasovým projevem, což si vyžádalo moji pozornost (a pozornost všech sousedů v kilometrovém okruhu od epicentra události).

Udivilo mě, že při dokončením „prvního kola“ vyťukávání pláč naprosto ustal. Když tedy byla možná verbální komunikace, ptal jsem se, zda rána ještě bolí. To mi bylo záhy potvrzeno souhlasem dítěte. Vysvětlil jsem – pouze trošku upravenou pravdu – že znám kouzelný způsob, jak donutit bolest, aby odešla.

Protože není možné na silnou bolest nemyslet, nepovažoval jsem za nutné kombinovat vyťukávání s afirmací typu „mám se rád a přijímám se“.

Při provedení dalšího kola mi bylo – k mému údivu – odpovězeno, že už to vůbec nebolí. Nepředpokládám, že by malé dítě popisovalo něco jiného, než vlastní subjektivní pocity. Stále jsem ale cítil jakýsi strach v kombinaci se šokem, i když bylo dítě už relativně klidné. Sérií otázek jsem došel k názoru, že chlapec má strach z toho, že vykrvácí.

V duchu tedy řešil problém, jak by dostal uniklou krev zpět na své místo. Nejdříve jsem postupoval tak, že jsem podal racionální vysvětlení, že má v sobě ještě tolik krve, že by tím naplnil skoro kbelík od vody (toto přirovnání jsem volil proto, že dítě ještě nemá představu, co to je litr), a že nemusí mít o uniklou krev starost.

A po tomto vysvětlení jsme vyťukávali s kouzelnickou básničkou

„I přestože jsem malý hrdina a všichni okolo mě mají rádi, nemám strach z toho, že by mi chyběla vyteklá krev“.

 

Toto vyťukávání už bylo pomalejší, protože dítě opakovalo text samo, nicméně po pouhých třech kolech už nezbývalo nic, než přiložit nebrečícímu, zcela klidnému dítěti obvaz.

Aniž bych to tušil, tím byla však pro nás ukončena pouze první etapa práce.

Ještě jsem měl řešit problém v rovině emocí. Večer jsem se totiž obdržel informaci, že chlapec má obavy, zda zase přijdou noční můry. Když jsem pátral po podrobnostech, byly to můry – hadové, opičkové, ježibabové, tygrové a čarodějnické. Tato můří armáda tahala osamělého bojovníka v noční tmě z postele.

 

Proto jsme se dali do vyťukávání strachu z jednotlivých můřích typů a nakonec jsme přidali strach, že se někdy tyto můry vrátí – už všeobecně. Po ujištění, že už sám viděl, že kouzelná praktika funguje, klidně usnul.

Bude tomu už šest měsíců, můry se ještě neozvaly. Došlo mi, že to co nám připadá jako banalita, může pro dětskou duši znamenat skutečnou pohromu. Je tedy dobré, že dítě ví, že už má proti hrozným můrám – kdyby se „potvory“ vrátily – zbraň, která zaručeně funguje a nemusí tento problém řešit zcela samo.

Protože od té doby byl chlapec párkrát svědkem vyťukávání, různých lidí z jeho okolí, nepřekvapilo nás, že jednou - v jakémsi rozrušení při hře, a po pronesení věty „to je hrozné, já se z toho zblázním, to si musím vyťukat“, kterou jsme zaslechli - se začal uklidňovat silnými údery do čela.

Sindy – že by ti rostla nová generace žáků?

 

Pavel ANDRLE

Terapeut energetické psychologie & EFT