Za úpravu a gramatiku příspěvku zodpovídá autor

 

Přišla ke mně 35letá žena, která si chtěla doplnit vzdělání a nastoupila do školy. Již při vstupu do školy pocítila silný tlukot srdce, pocení a stažený krk. Při vyučování se vše stupňovalo, řekla, že kdyby ji učitel vyvolal, že není schopna říct jediné slovo.
Antidepresiva nebere.

Vyťukávaly jsme:

I přesto, že mám strach ze školy…
I přesto, že mi silně tluče srdce při vstupu do školy a při vyučování…

Klientka začala cítit tíseň na hrudi.

I přesto, že mám tíseň na hrudi…
I přesto, že se silně potím při vstupu do školy a při vyučování…
I přesto, že mám strach, že mě učitel vyvolá…

Klientka začala mít křeče v břiše.

I přesto, že mám křeče v břiše…

Zeptala jsem se klientky zda již někdy takový strach pocítila. Klientka řekla, že se jí vybavila vzpomínka, na kterou už zapomněla. A to, že ve 3. třídě ji učitelka nutila číst nahlas před celou třídou při dyslexii a děti se jí smály.

Začaly jsme znovu ťukat:

I přesto, že se mi děti ve 3. třídě smály, když jsem četla nahlas…
I přesto, že jsem cítila strach číst nahlas před celou třídou…
I přesto, že cítím knedlík v krku při čtení nahlas…

Najednou se žena začala usmívat a řekla: „ a mi je jedno, jak to přečtu.“
A oči se jí rozzářily.

Cítila se dobře a zároveň ospale a unaveně. Řekla, že se už vůbec nebojí do školy jít.

Při našem dalším setkání řekla, že pocení, tlukot srdce i knedlík v krku zmizely. Dokonce ji profesor vyvolal a při čtení byla uvolněná a vysmátá. Spolužačkám potom musela vysvětlovat, proč se smála.

 

Jana Neuvirtová