Za úpravu a gramatiku příspěvku zodpovídá autor 

 

Klientka při pohybu ze sedu do stoje si přiskřípla sedací nerv. Stav se postupně zhoršoval tak, že bolesti nešly řešit jinak než injekcemi proti bolesti. V noci nebyla schopna spát, otočit se vůbec v posteli. Vstát z lehu nebo sedu byl neskutečný problém. Bolesti z celé bederní páteře vystřelovaly přes levou kyčel do celé levé nohy.

Začaly jsme ťukat:
I přesto, že mě bolí bederní páteř…
I přesto, že mám skříplý sedací nerv…

Stav se přestěhoval do kyčle
I přesto, že mě píchá v levé kyčli
I přesto, že mě bolest vystřeluje v levé kyčli

Stav se přestěhoval do levého kolena
I přesto, že mám tuhé levé koleno

Najednou klientka prohlásila“ to není možné je to pryč, můžu chodit, mám úplně lehké nohy“
Začala pobíhat z místa na místo, přenášet váhu z jedné nohy na druhou, zkoušet zda se bolest nevrátí.

Tento stav vydržel do dalšího dne dopoledne. Bolesti se vrátily, ale v podstatně menší míře.
Vyslechla jsem klientku jak je zlá sama na sebe a nemožná, že nemůže nic dělat, jen sedět v tom nemožném křesle. 

Začaly jsme ťukat:

I přesto, že přímo zuřím
I přesto, že mám na sebe děsný vztek
I přesto, že nemůžu nic dělat jen sedět
I přesto, že musím sedět v tom nemožném křesle

Po těchto všech frázích veškeré bolesti ustoupily a už se nevrátily. 

Závěr:
Hned na začátku, kdy jsme začaly řešit problém jsem se snažila najít emoci, která by mohla celý problém způsobovat. Ale klientka si tvrdě stála za tím, že ji nic netrápí, jen bolí.

Z celého případu mám pocit, že mozek pod tlakem bolesti potlačil emoci vzteku, která byla nejspíš celou příčinou a vyplavala na povrch, až v situaci kdy bolest ustoupila.

 

Erika Kubečková